Zahajovací výprava kolem (kolem a kolem) Vyššího Brodu
Pátek 13. září
Už jenom to, že se nás na hlavním nádraží sešlo pouhých šest, dávalo tušit, že je (a bude) něco špatně. I přes to jsme v celkem optimistické náladě nasedly do vlaku a vyrazily do Vyššího Brodu.
V rychlíku do Českých Budějovic jsme členky (x2) usadily do jednoho kupé a my velké (x4) jsme se naskládaly do jiného, abychom vymyslely, jak to teda bude vypadat se začátkem etapové hry.
Cestou se nám podařilo vymyslet slušný jakž takž plán, při jehož tvorbě padaly velice originální (pakoňovité) nápady. Ale zvládly jsme to.
Když jsme se po asi čtyřech hodinách konečně dostaly do Vyššího Brodu (dále pro četnost výskytu tohoto názvu v zápisu budu používat pouze zkratku VB), už se stmívalo. Vyrazily jsme po červené a na prvním příhodném místě jsme postavily stany. (V případě Medvíďat s trošku hybridní předsíňkou.) Poté čekala Kobru a letos nově příchozí Verču první část etapové hry, během které našly dopis od Bílé paní, která je bude provázet po českých hradech a zámcích. Následně už jsme si jenom vyčistily zoubky a zalehly do spacáků, abychom se pořádně vyspaly na sobotní cestu přes Rožmberk do Krumlova.
Sobota 14. září
Po vydatné snídani jsme opět vyrazily na cestu. Červená nás vedla do kopečku, ale to nevadilo, protože holky měly své nádherné koně (přeloženo – větve), kteří jim velice ochotně jejich náklad „vezli“.
Věci se „lehce“ zvrtly, když jsme došly na rozcestí. Stál tam totiž černé na bílém: Rožmberk 13,5 kilometru. Říkáte si, no a co? Ale když ono to na tom rozcestníku stálo ve směru, kterým jsme přišly! Předchozí večer nás totiž rozhodně nenapadlo, že by mohly z VB vést červené dvě!
Tak jsme tedy přehodnotily naše ambiciózní plány a vydaly se zpátky do Brodu. Po modré, aby byla změna. Odtamtud jsme se sice pořád chtěly vydat na Rožmberk, ale plán dojít až do Českého Krumlova byl odvolán.
Ve VB jsme si u kláštera daly svačinku a poté vyrazily k silnici. Tam jsme ale objevily autobusovou zastávku, a jelikož poslední prohlídka byla někdy v půl čtvrté (bylo dvanáct), rozhodly jsme se, že do Rožmberka pojedeme autobusem, abychom ji stihly.
Zakempily jsme tedy na trávníku a čekaly na autobus. Daly jsme si oběd, vesele si povídaly a čekaly. V době plánovaného příjezdu autobusu jsme sešly na zastávku a postávaly tam.
Autobus ve stanovenou dobu nepřijel.
Co teda teď? Do Rožmberka na prohlídku už jsme to neměly nejmenší šanci stihnout. Po delším bádání nad mapou bylo rozhodnuto, že se vydáme do Černého lesa „za strašidlem“. Tak jsme tedy popadly batohy a vyrazily.
Na naplnění láhví jsme se zastavily ve vesnici Hrudkov. Jana s Máťou zašly pro vodu a když se vrátily, nesly velice zajímavou zprávu.
Týkala se mostů přes Vltavu.
Když už se totiž jednou něco pokazí, tak se to musí pokazit pořádně a tohle byla opravdu třešnička na dortu. Holky totiž zjistily, že nejbližší most přes Vltavu vede ne u železniční stanice, ze které jsme chtěly jet domů, ale až v Rožmberku! A na druhou stranu? Tam byl nejbližší most samozřejmě v našem starém známém Vyšším Brodu!
Opět tedy následovala otázka: co teď? Nakonec jsme se dohodly, že přespíme v lese, který jsme po cestě do Hrudkova minuly a druhý den vyrazíme na vlak zpět do VB.
Stanovaly jsme tedy v tom lese. Tam jsme si daly večeři (těstoviny s kečupem a kukuřicí s houskou osmaženou na másle jako dezert – tuku ráj) a po vzájemné masáži jsme si šly zaházet s frisbee.
Když jsme tam tak hezky stály nahoře na louce, kde se vzalo, tu se vzalo, přiřítilo se na nás strašidlo (Chip), které nás asi sledovalo z Černého lesa (zajímavý fakt, když jsme tam ani nedošly). Po notném vylekání Verči a Kobřím útoku na naši nebohou strašící vedoucí, bylo holkám nakázáno také se za nějaké strašidlo převléct. Na to ale došlo jenom zčásti, protože se spustil déšť a my zalezly do našich stanů.
Neděle 15. září
Ráno jsme se v medvíděcím stanu přecpaly vaflemi a poté vyrazily zpět do VB. Tam jsme si během čekání na vlak zahrály na komáry.
Když vlak přijel, nastoupily jsme, dojely do Rybníka, přestoupily, dojely do Českých Budějovic a opět přestoupily. V posledním vlaku už jsme se pohodlně usadily, vyndaly chleba (ve tvaru stop, ale byl 3D!), máslo, sýr, koření na kuře a začaly hodovat. Po vydatném obědě jsme se opřely do našich sedaček a okolo půl třetí (o dvě hodiny dříve, než bylo plánováno) jsme dorazily na Hlavní nádraží.
Z Hlaváku už nás čekala jen cesta na Kobylisy, kde jsme se pokojně rozešly do našich domovů, aby každá z nás velkých měla příležitost o samotě přemýšlet, jak se sakra mohla ta výprava tak pokazit. A tak skončila naše neslavně slavná zahajovací výprava.
Štěně
Hlášky:
Jana: „Já chci opravdovýho koně!“
Chip: „Ne!“
Jana: „Poníka?“
Máťa: „Masáž bot, pak budou dobře prošlápnuté.“
Jana: „Koně, pakoně, chlupatý koně, s velkejma kopytama, takový ty jak se tam vejde hodně lidí.“
Štěně 13. 9. 2013
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |