Výprava Severu na sever
Pátek 4. 10.
Poslat e-mailem dobu srazu jinou, než jaká je posléze uvedená na webu, nemůže způsobit nic dobrého. A to zvláště, když se změní s časem i lokalita. Ale pěkně popořádku.
Sraz tedy byl v 16:30 na Kobylisích. Dětí se sešlo nad naše očekávání a, co už bylo trochu horší, i nad počet místenek v autobuse. Ano, vlak jsme museli tentokrát oželet, protože do Varnsdorfu se po kolejích z Prahy dá dostat jen s obtížemi.
Autobus odjížděl z Nádraží Holešovice, kde jsme se také setkali s Čolkem a také s Uzlíkem, která se místo pokynů na stránkách řídila mailem pro rodiče, ve kterém byly jako místo srazu napsány právě Holešovice. Ale byla tady a stejně tak i zbytek lidí a tak jsme se tedy v působivém počtu čtyř velkých a třinácti členů (=po naší zahajovačce opravdu vítané zlepšení) nasoukali do autobusu.
Do Varnsdorfu jsme dorazili asi po dvou hodinách a půl (=se zpožděním). Na zastávce nás přivítal Prófa, vedoucí zdejšího oddílu, který nás na tento víkend dostal na starost. (Důvodem byla Výměna vůdců, která je součástí vůdcovské zkoušky. Varnsdorfáky zase dostal na starost Michal.)
Dorazili jsme do klubovny, kde nás příjemně překvapil fakt jménem teplo. Ti z nás, kteří tak neučinili v autobuse, si snědli své večeře, ale pozor! Na rozdíl od našich obvyklých výprav to ještě zdaleka nebylo všechno!
Spolu s Luckou, vedoucí Varnsdorfských světlušek, jsme se totiž vydali do lesa (cca půl hodiny cesty potmě), abychom byli poté po jednom (či v případě velkých strašpytlů po dvou) vypouštěni na cestu značenou svíčkami.
Na konci nás čekal seník (s Čolkem skřípajícím dveřmi uvnitř) a před ním kostlivec s papírkem v puse. Samozřejmě, že na papírek se mělo podepsat. Poté už nám zbývalo jen v naprosté tmě a z-z-zimě počkat na ostatní. Následující návrat do tepla klubovny byl rozhodně vítaný. (Zvláště v případě unavených rádkyň a výše.)
Co se týče našeho usnutí, patří nehynoucí díky Lucce, která naše děťátka seřvala tak dobře, že dokonce i ty pusy zavřela! Ovšem následující běhání kolem chaty je velmi spolehlivě probudilo.
Sobota 5. 10.
Vstávání v sedm ráno není poté, co jste šli spát po jedenácté, rozhodně nic příjemného. Bohužel nutné to bylo, takže jsme se vyhrabali ze spacáků a po závinu k snídani jsme vyrazili směr autobusová zastávka a národní park České Švýcarsko.
Fakte, že jsme cestou přestupovali, by obyčejně nikomu nijak zvlášť nevadil. Ani to, že se na druhý autobus muselo půl hodiny čekat. Bohužel ta děsná kosa na říjen normální rozhodně nabyla a ani hu-tu-tu-tu a stříhaná ji nedokázaly zahnat. Ale alespoň trochu jsme se snad i zahřáli.
Když jsme posléze vystoupili na zastávce nedaleko parku, vysvětlil nám Prófa Varnsdorfskou obdobu hry „Kolíček.“ Ta spočívala v tom, že na kolíčcích byly napsány různá zranění a neduhy, kterými jsme měli, v případě, že si kolíček doneseme až do klubovny, trpět. Konkrétně to byly: průjem (to jste měli každou čtvrt hodinu vyběhnout na záchod), nedostatek pohybu (když ten s průjmem odběhne na záchod, uděláte dvacet dřepů), zlomená ruka a vypíchlé oko (to jste si zavázali dotyčnou část těla). Takže celou sobotu zuřilo kolíčkové šílenství. (Bylo dost vtipné, jak si každý čas od času otočil batoh, aby se přesvědčil, jestli na něm nemá kolíček.)
Jedno z prvních míst, ne které nás Prófa vzal, bylo tábořiště děčínských skautů se skautskou lilií vyrytou do skály. Poté jsme se zamířili podívat na mlýn, ve kterém se natáčela například Pyšná princezna, či Peklo s princeznou. Tam jsme si trochu popovídali na téma, co to vlastně takový národní park je a co bychom tu rozhodně neměli dělat a proč.
Poté jsme se vydali na skalní hrad, kde se každý usadil s (bohužel studeným) párkem, houskou či rohlíkem a okurkou. Po obědě jsme ještě dostali za úkol vymyslet nějaká způsob, jak bychom my mohli přispět k ochraně přírody a poté už jsme se, notně vyfoukaní, vydali dál.
Došli jsme na rozcestí a čekalo nás posledních 4,5 kilometru „po rovince.“ Tou dobou už byly naše nožičky, za posledních pár let tolika pohybu odvyklé, notně bolavé, takže jsme zajásali. To jsme ale ještě nevěděli, že Varnsdorfské pojetí slova „rovinka“ se bere spíše v průměru, než že by to po rovině šlo. Přeloženo: nahoru, dolů, na vyhlídku (kde zase dost fičelo), dolů a zase nahoru, na poslední vyhlídku. Tam jsme tu lavičku opravdu uvítali.
Od té druhé vyhlídky už to naštěstí bylo z kopce, takže jsme ty poslední dva kilometry téměř seběhli. (Však jsme taky potřebovali chytit autobus.)
Konečně zastávka a první autobus! Neuvěřitelné se stalo skutečností – jakmile naše děťátka usedla, začaly jim padat hlavinky a v celém voze bylo nádherné ticho.
Hodinová pauza na přestupu teď odpoledne už nebyla zdaleka tak strašná, zvláště díky nedalekému Albertu, kde nám Prófa koupil sýrové housky a Růža s Vlčíkem si koupily Red-Bull. Cvak hned musela ochutnat. (Sárinko, už to nepij!)
Co se týče plánovaného bazénu, byl odložen na neděli, jelikož jsme se do klubovny navrátili až okolo osmé hodiny. Tam už na nás ale čekala teplá čína, které jsme se všichni s chutí najedli. Poté jsme se se usadili a rozhodlo se, že si zahrajeme Varnsdorfskou obdobu městečka Palerma, a to (Chvilka napětí) imperiální hvězdný destruktor. (Ano, má to co dělat se Star Wars.) Ti Hvězdných válek neznalí si bohužel tuto obdobu tolik neužili, ale zbytek se bavil náramně. (Upřímně – zvláště já jako droid uřezávající lidem končetiny.) Ale pak už nastal čas jít spát a zde opět patří díky Lucce, která našim dětem oznámila, že pokud hodlají kecat, tak se bazén další den konat nebude. (A jaké bylo najednou ticho!)
Štěně
Neděle 6. 10.
V neděli jsme vstávali v osm hodin a měli jsme si co nejdříve zabalit věci do batohů. K snídani nám připravili rohlíky s marmeládou. Potom jsme si vzali své věci na plavání a za deset devět jsme vyrazili do bazénu – otvírali tam v devět. Přišli jsme tam přesně v devět a Prófa začal vyjednávat s paní pokladní. Vyjednal to tak, že jsme dostali jeden čip pro dva. Převlíkli jsme se do plavek a utíkali dovádět do bazénu. Byl to celkem slušný bazén – tobogán, plavecký bazén, pára, menší dětský bazén a dvě vířivky. Bylo to bezvadné!!! Když jsme se dosyta vyřádili v bazénu, byl čas na dobalení všech drobnůstek do batohů, převzetí svačin (byly donuty) a loučení. Autobus nám jel ve tři čtvrtě na jedenáct a tak nezbývalo než odejít na autobusové nádraží. Jeli jsme zhruba dvě a půl hodiny a v jednu hodinu jsme byli v Praze.
Cvak
Štěně 4. 6. 2014
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |