Zahajovací výprava a brigáda
Letošní zahajovací výprava byla výpravou v obvyklém smyslu pouze zčásti. Inu, napadá vás snad lepší zahájení roku, než brigádou?
A jak to tedy bylo? No, začalo to jako obvykle, srazem, který byl však netradičně v klubovně, kam jsme si my skautky daly velké batohy, abychom je nemusely vláčet s sebou. Narozdíl od světlušek jsme totiž měly výpravu dvoudenní a spaly jsme v klubovně.
Když jsme se dopravily auty na Kobylisy, vyrazily jsme na Hlavní nádraží. V metru Máťa poprvé za den zrealizovala svůj úžasně trhlý nápad vzít si s sebou skládací stoličku. Tak proč ne, někdo si sedne na pláštěnku, někdo si tahá něco takového. I když pochybuji, že to kdy někoho předtím napadlo.
Na nádraží jsme byly rozděleny na skupinky a do nich jsme dostaly papírky, na kterých stálo, že se nacházíme na dvoře císaře Rudolfa II., kterému musíme vyrobit lektvar. V tomto duchu se pak odvíjel celý den.
Po chvíli cesty jsme dostaly za úkol přinést Rudolfovi něco do jeho sbírky. Za zmínku rozhodně stojí Violčina sestra, z které její skupinka udělala zvíře, které poslouchá na mávnutí hůlky. Mimochodem, tou hůlkou byla tyčka od lízátka, kterou holky našly po cestě.
Na naší druhé zastávce jsme si zahráli hru na způsob stříhané, s tou obměnou, že jsme měli postavy – lva, alchymistu a krotitele lvů. Princip zůstal stejný – lev sežere alchymistu, krotitel lvů zkrotí lva, alchymista přemůže krotitele. Výrazy při předvádění postav bych vám přála vidět. Zlatým hřebem hry však byly Soviččiny křížaly, na které jsme se všechny sesypaly jak vosy na koláč. Chudák Sovička.
Cestou jsme udělaly odbočku k vodopádům. Když jsme k nim došly, zjistily jsme, že vodopády tam nejsou! Vzhledem k tomu že bylo málo vody, naskytl se nám totiž výhled na pouhé stupně z hlíny. No, nemůže se povést všechno.
Během všech her jsme sbíraly kartičky – přísady do elixíru. Na další zastávce jsme měli poslední velkou možnost získat kartičky a to díky různým štafetovým závodům. Mezi úkoly bylo například běhání pozpátku, po straně, předávání si míčku spodem a vrchem a tak dále. Poté jsme složili z papírků obraz Rudolfa II. a vyrazily na Karlštejn.
Na Karlštejně jsme navštívili muzeum voskových figurín a kaleidoskopické kino. To kino, to bylo něco nepopsatelného, doporučuji navštívit. Voskové figuríny byly taky fantastické, zvláště kašpar, kterému Áďa strkala prst do pusy.
Ale po prohlédnutí muzea už jsme honem pospíchaly na vlak a domů. Na Kobylisích jsme se rozloučily se světluškami a zamířily do klubovny, kde na nás čekaly kbelíky s barvou, štětce a spousta práce.
V klubovně jsme se brzy pustily do práce. Prvním úkolem bylo setřít starou malbu ze stěn. Když se nám to po dlouhém úsilí na pár místech povedlo, zjistily jsme, že pod tím se skrývá nátěr zelený. Kdo si myslí, že jsme postupovali jako v Cimrmanovi, ten se mýlí. Vykašlali jsme se na to a pouze stěny namočily, protože jinak bychom tam byly týden.
Poté, co jsme si k večeři opekly buřty na ohni sestávajícím se téměř výhradně z papíru (Ano, je to neskautský, ale to dřevo bylo mokrý!), usalašily jsme se u notebooku a filmu Pravá blondýnka. Film skončil někdy okolo čtvrt na dvanáct a my už chtěly jít spát, když jsme byly odchyceny Lentilkou, abychom šly vynášet kusy rozbité knihovny ven. Takže jsme o půl dvanácté v pyžamech vynášely ven kusy knihovny. Mimochodem, za knihovnou jsme objevily jakési zařízení, o kterém nikdo neví, co to je, ale našly jsme to (to jest, probouraly jsme se k němu).
Poté, co se to, co zbylo z knihovny, nalézalo bezpečně venku (vytahovat hřebíky jsme odmítly), konečně nám bylo povoleno jít do postele.
Další den byl budíček ve čtvrt na devět. Najedly jsme se, zabalily a vrhly se na tu největší zábavu – natírání klubovny a venkovní zdi. Vyšší části zdi v klubovně se musely natírat s pomocí štaflí, z kterých navzdory tomu, že nestály zrovna nejpevněji (tj. kinklaly se jako blázen a bylo o život na nich stát) nikdo nespadl, což ovšem neplatí o žebříku, který byl používán venku. Terka z něj slítla a přišly jsme o tři čtvrtiny barvy. Stane se…
Poté, co jsme klubovnu domalovaly, Lentilka se vrhla na stříhání Terky. Pár nás stálo okolo a svými komentáři deprimovalo jak Terku, tak Lenťu. Ale Terce to nakonec slušelo a pravda je, že my jsme se, celé bílo-zelené asi moc právo smát neměly.
Po dostříhání Terky jsme už jenom domyly náčiní, uklidily velkou klubovnu, namířily si to domů a tam rovnou do vany a nechaly klubovnu v novém zeleném kabátku vesele schnout.
Štěně
Štěně 22. 9. 2012
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |