Postavme školu v Africe
Po dvou letech jsme opět začátkem října vyrazily na Kobylisy, abychom do kasiček vybíraly na školu v Africe, konkrétně tedy v Etiopii.
Sraz jsme měli ve dvanáct na Kobylisích, ale Culík, která přebírala „štafetu“ po osmdesát osmičce, přišla až o půl jedné, kdy už jsme tam na ni čekaly já s Kájou.
Okolo druhé nám byla přinesena bomba, takže jsme mohly začít dělat injery, což jsou africké placky, které vždy jdou nejvíc na odbyt. Také nám přišla výpomoc v podobě Kobry a Čertíka, takže jsme konečně mohly aktivněji vybírat. (Ne, že by se nám dařilo, ale co se dá dělat.) Také se na nás přišla podívat Káťa, ale bohužel musela zas po deseti minutách odejít.
Když poté Kája s Čertíkem odešly a schůzku a Kobra se vytratila na kroužek, smrskl se náš počet na dvě, a to mě a Culíka. V tomto počtu se příliš vybírat nedá, takže se naše pole působnosti omezilo na stánek a injery.
Bohužel naše největší lákadlo – injery – nám bylo zatrhnuto a to přímo policií. Předchozí den totiž někdo zavolal 156 na osmdesát osmičku kvůli otevřenému ohni, takže jsme měly problém i my. Takže, když Culík odešla na trénink a její úlohu hlídače stánku převzala Skřítek, docela jsme se nudily.
V šest hodin jsme rozložily (nebo spíš rozlepily) stánek a rychlostí blesku jsme vše uklidily do skladu v Albertu. Kasičky poté jely se mnou (a samozřejmě s tátou jakožto doprovodem nad osmnáct) domů, zatímco o bombu se postarala Skřítek.
Druhý den jsme společně s Culíkem dojely na Kobylisy, kam chvilku po nás dorazili i Ála a Tkanička. Půl hodiny nám trvalo, než jsme vymysleli, jak postavit stánek. S injerami jsme měli utrum, snažili jsme se sice sehnat elektrickou dvouplotýnku, ale nezdařilo se.
Po postavení stánku jsme šly s Álou na chvilku vybírat (což šlo mnohem lépe než předchozí den), ale poté jsme se vrátily, sedly si a společně s ostatními klepaly kosu. Nakonec mi došla s tou zimou trpělivost, sebrala jsem Álu a společně jsme dojely ke mně domů pro termosky s čajem, které rozhodně přišly vhod.
Poté, co Ála odešla na odpoledku, nebylo s kým vybírat, takže jen tak tupě seděli ve stánku a občas vysvětlovali kolemjdoucím, o co jde.
Když jsem se vrátila z japonštiny, kam jsem na hodinu odešla, byl už stánek kvůli dešti zbořený a celý podchod v Kobylisích se hemžil žlutými šátky našich vlčat. Jelikož jich bylo hodně, zformovali jakési síto, takže když se někdo vyhnul jedněm, chytili ho druzí.
Úderem šesté odpolední jsme skončili a já s Álou jsme se za pomoci auta tatínka jednoho z vlčat dopravily spolu se složeným stánkem na Svornost na schůzku. Tam jsme plachty rozložily a tím definitivně ukončily letošní Školu v Africe.
Štěně
Štěně 3. 10. 2012
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |