Turnaje na Žalý
Sraz na Turnaje byl pro většinu z nás na Vozovně Kobylisy, u Penny. Pro většinu protože v autobuse je málo místa, tím pádem museli velcí využít služeb vlakové dopravy. Kromě toho se zbytek velkých (mínus Patrik, Culík, Jana a Áďa) naskládal do auta, které se pak po celou cestu drželo v těsném závěsu za autobusem.
Cestou tam se v autobusu nedělo příliš zajímavého, vyjma „konverzace“ Jany a Ádi s Patrikem. Řidič je také několikrát seřval, že si malují na okna.
Chvilku potom, co jsme ve Vrchlabí nabrali velké, jsme konečně dorazili na Křížovky, kde všichni skauti a skautky vyfasovali po konzervě (či jiném kousku proviantu). Poté už jsme se mohli spokojeně vydat po družinkách nahoru. S Kájou jsme se shodly, že ta cesta je v zimě nějak delší.
Když jsme došli ke klubovně, byli jsme nuceni ještě chvilku venku čekat, než Lenťa zapnula elektřinu. Posléze jsme se nahrnuli dovnitř a to rovnou cestou do pokojů, v případě mě, Sáry, Vlčíka a Lídy konkrétně na pětku, kde, jak jsme později zjistily, netopilo topení. (To znamenalo celou sobotu v místnosti, jejíž teplota se podobala té venkovní.)
Druhý den ráno jsme se po vaflové snídani zapsali na turnaje. Celý den pak probíhaly souboje v mikádu, pexesu, quartu, corridoru, dámě, Ubongu a jiných.
Večer se jako každý rok odehrálo kasino. Letos jsme měli přítomnou důležitou návštěvu – „herce“ čtyř Bondů. Pokud jste je na něco vyzvali a porazili je, věnovali vám peněžní obnos zužitkovatelný v nedělní venkovní hře. V průběhu večera se také odehrálo bingo a tobola.
V neděli jsme po snídani vyrazili ven na hru. Cílem letošní venkovní hry bylo nakoupit co nejvíce plakátů, tím, že vyděláte peníze kupováním různě barevných tyčinek a jejich následných prodáváním za vyšší cenu. Prostě a jednoduše – burza. Fakt, že mojí skupince byl na konci prodán plakát za 1*10-3 korun, bych asi moc zmiňovat neměla.
Po venkovní hře se vše už pomalu začalo chystat k odchodu. Dali jsme si oběd, zabalili si, uklidili pokoje a přidělené prostory a poté už vyrazili směrem na Křížovky, kde na nás čekal autobus.
Cestou k parkovišti se ale událo něco, co vyústilo v to nejlepší zakončení výpravy. Kája s Čertíkem si totiž začaly zpívat a tancovat Rumadai. Při tom slíbily Kátě (která utekla světluškám a šla s námi), že jí ten tanec naučí. Takže, jakmile jsme dorazili na Křížovky, utvořil se kroužek čítající mě, Káťu, Káju, Čertíka, Sáru a Vlčíka, tancující Rumadai. Když dorazili zbylí, už jsme stály pěkně v řadě a (s pořádným výtlemem) tancovaly Rumadai. Pokud tu písničku neznáte a chcete si jí pustit, cítím se povinna vás varovat – bude vám znít v hlavě ještě týden potom.
Cestou zpátky jsme si v autobuse navzájem pouštěli písničky a přejídali se sladkostmi, které jsme vyhráli za turnaje. Bylo nám oznámeno, že se vrátíme o tři čtvrtě hodiny dříve, než bylo plánováno, tedy ve čtvrt na sedm. Když jsme se nalézali ulici od Penny, mnohým z nás vrtalo hlavou, jestli trvá tři čtvrtě hodiny ujet jeden kilometr. Prostě a jednoduše – když jsme vyskakovali na Vozovně z autobusu, bylo něco kolem půl šesté.
Letošní turnaje ve filmovém stylu se velmi vydařily (až na pár detailů, jako jsou nefungující kamna) a věřím, že hodně z nás už se těší, jak se do chaty vrátí na Žalý I.
Štěně
Štěně 9. 11. 2012
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |