Žalý I.
Letošní Žalý I začalo trochu netradičně a to v osm ráno. Proč tak brzy? No, když se podíváte na datum, kdy se výprava konala, dojde vám možná, že 1. února není nic jiného než pololetní prázdniny. A ty se samozřejmě musí pěkně po skautsku využít, když už jsou.
Ale zpět k výpravě samotné. Sraz jsme sice měli v osm ráno, ale autobus se uráčil přijet až po dlouhé půl hodině. Poté jsme se už do něj ale vesele naskládali (bohužel tedy ne na zadní sedadlo, které obsadily lyže a batohy) a vyrazily směr Herlíkovice.
Do chaty jsme se dostali bez obtíží, zvláště pravděpodobně díky faktu, že nám lyže byly vzaty skútrem, což nám rozhodně nevadilo. V chatě už bohužel drobná obtíž nastala a to taková, že jsme nemohli do pokojů, jelikož skupina, která chatu obývala před námi, ještě neodjela. Inu, najíst a převléknout do běžkového jsme se dovedli i tak.
Po obědě nás čekalo první kolo běžek, které v případě skautů a skautek směřovalo na Rovinku, což je od chaty opravdu kousek. Také jsme tam za chvilku dojeli a na chvíli se utábořili v horské chatě. Poté, co jsme vyprázdnili každý po půllitru limonády, zvolili jsme návratovou strategii.
Když jsme dorazili do chaty, uchýlila se nás většina do televizárny, protože pokoje ještě pořád nebyly volné. Ne tedy, že by nám vadil jen tak sedět a koukat se na televizi a v některých případech u toho i večeřet.
Po večeři, vybalení a povlečení postelí jsme se sešli dole v sále, kde prostor dostaly tradiční Žalý hry. Během ET volá domů se vyskytovaly opravdu zajímavé přezdívky, jako například kondenzátor, či terminátor, nebo jména jako Inoue, Kirito a Asuna, jejichž smysl chápala pouze malá skupinka japonského anime znalých jedinců.
Snídani následujícího dne jsme Kája a já, jediné přítomné členky Medvíďat, musely chránit zuby nehty. Tak to dopadá, když na oslavu našich po sobě jdoucích narozenin vezmeme na Žalý dort.
Po snídani většina ze skautů a skautek nazula kluski a vypravila se zabíjet na sjezdovku. (Kromě světlušek a vlčat bylo přítomných lyžařů opravdu minimum.)
Po pár jízdách se ale naše velká skupina rozpadla na dvě menší, z kterých se ta obsahující méně zkušené kluskaře omezila pouze na vrchní polovinu sjezdovky, kde jsme se učili někteří úplně jezdit a někteří pouze brzdit. Naše pokusy byly dopoledne i odpoledne proložené zastávkou na kofolu a dopoledne i na hořickou závěj.
Večer jsme opět zamířili do sálu, kde se her ujaly naše rádkyně. Vznikla z toho kombinace Kufru (Alespoň doufám, že se to tak jmenuje. Jedná se o hru v lecčem podobnou Aktivitám od Piatniku.) a elektřiny, která se však neustále kdesi zasekávala či dorážela předčasně.
Poslední den byl opět věnován běžkám. Opět jsme zamířili na Rovinku, odkud jsme ale pokračovali až na rozhlednu (do kopce), z které jsme pak zamířili zpět na chatu (z prudkého ledovatého kopce).
Po návratu už nám nezbývalo nic jiného než si zabalit, uklidit a poté vyrazit do Herlíkovic, kde nás měl vyzvednout autobus. Několik lidí si i na tuto cestu nazulo kluski, ale v případě holčičí části jsme to vzdaly poté, co jsme si namlátily na ledovém povrchu Pětikule. Dolů jsme tedy sešly pěkně postaru, pěšky.
Autobus přijel jako obvykle pozdě, což mu ale díkybohu nebránilo dojet včas do Prahy, kde jsme tím pádem byli v sedm hodin večer. Poté jsme se všichni sebrali a rozešli se do svých domovů. A tak skončilo letošní Žalý I, na shledanou chatičko, uvidíme se o jarních prázdninách. (Alespoň někteří.)
Štěně
Štěně 1. 2. 2013
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |