Pražákův memoriál
Pátek 10. 5.
Abych každý zápis nezačínala srazem na Kobylisích, začnu tentokrát několika čísly. Takže:
50 – Zhruba tolik se nás zúčastnilo z našeho střediska a to myslím jenom závodníky.
200 – tolik lidí závodilo celkem a připočteme-li k tomu ještě servistým, dostaneme se na něco okolo tří stovek, což nám dává celkový počet všech zúčastněných.
20 – tolik minut se jede z Hlaváku do Říčan u Prahy, kde se letošní obvodní sraz (mimochodem pořádaný naším střediskem) konal.
A teď už pěkně slovy. Když jsme dorazili do Říčan, pršelo. Na základnu jsme došli ze středisek jako první. Naše vedení už nás tam čekalo spolu s první kuriozitou, která nám připomínala, že se letos vydáme dobýt severní pól – sáňky na Brabcovic autě.
Jako první příchozí jsme měli samozřejmě tu výsadu vybrat si ty nejlepší místa na stany. Během několika desítek minut k základně postupně napochodovala i další střediska. My jsme si při tom dali večeři.
Večerní hra byla kvůli nepřízni počasí zrušena, takže jsme alespoň měli čas sejít se s papíry a tužkami a opsat si písničku, kterou jsme měli mít v sobotu večer na prezentaci našeho střediska. Poté, co jsme zjistili, že se na dešti opravdu psát nedá, jsme se uchýlili ke klukům do stanu a pořídili pár opisů. Jak jsme to s písničkou (kterou byly naše staré známé Kocelovice) nakonec vyřešili, si přečtete o kus níže.
Chvíli poté, co jsme kopie pořídili, jsme všichni zalezli do stanů, abychom se vyspali na zítřejší závod.
Sobota 11. 5.
Druhý den jsme se probudili do krásného nedeštivého rána. Po snídani jsme se sebrali a po družinkách vyrazili na závod. Dále už budu mluvit jen o zážitcích Medvíďat, protože o tom, co se dělo u ostatních, nevím vůbec nebo skoro nic.
Takže, pěkně od začátku. Vyrazily jsme v 8:55 podle GPS souřadnic, které nám byly zadány. Prokřižovaly jsme les křížem krážem jen proto, abychom zjistily, že tam to stanoviště prostě NENÍ! (Co by tam taky dělalo.) Tak jsme se tedy po dlouhém uvažování rozhodly, že se vydáme na stanoviště, které jsme, na rozdíl od těch GPSkových, měly zakreslené v mapě.
Došly jsme tedy na stanoviště, které naším prvním sice nebylo, ale bylo to stanoviště. Naším úkolem bylo rozdělit se a vždy po 1-2 jít na „substanoviště,“ což byla fyzická zdatnost (15 minut dřepů a kliků), dopravní test, všeobecné znalosti (test o Praze 8) a technická zručnost, kde bylo úkolem sestavit kameru. Bylo pak docela vtipné sledovat Máťu natáčet. Na další cestě se k nám přidal náš, od té chvíle věrný, průvodce déšť.
Dalším na mapě zakresleným stanovištěm byla ledovcová trhlina, kde bylo úkolem přejít ve dvojici dva provazy natažené do tvaru písmene Vé. Tohoto úkolu se zhostily Kája s Vlčíkem a na druhý pokus (nutno podotknout, že u prvního Vlčík spadla pouhých pět centimetrů od konce) překážku zdolaly. My ostatní jsme si mezitím zalezly mnohem jednodušší překážku, z které se však, jak jsem se osobně přesvědčila, taky dalo docela tvrdě spadnout.
Dalším stanovištěm bylo odhadování. A to všeho možného, vzdálenosti, počtu panáků v láhvi nebo třeba písně „Když táhne bílý losos peřejí.“ Když jsme to všechno odtipovaly, pokusily jsme se do GPS zadat souřadnice dvou dalších stanovišť. První z nich bylo někde úplně v háji, tak jsme se vydaly na to druhé.
Druhé stanoviště udané GPS souřadnicemi v háji nebylo. Nebylo však ani na tom poli, které jsme pěkně obloukem celé překrosily. Když jsme vyčerpaly všechny lesíky, co na tom poli byly a zašly dokonce až k posedu, tak jsme to vzdaly a zamířily na další v mapě zakreslené stanoviště.
Na něm jsme narazily na naši záchranu, Maňase, který nám vysvětlil, že máme v GPS nastavený špatný formát souřadnic. A nejen že nám to řekl (to by nám bylo na hodně věcí, kdyby to jenom řekl), ale dokonce nám to i přenastavil a na mapě nám ukázal, kde se nachází stanoviště s vařením. Tak jsme se tedy poté, co jsme postavily stan po slepu, vydaly vařit medvěda na divoko. (Nebo to byla bramboračka?)
Ale ono se to lehce řekne, uvařte bramboračku. Ono se to lehce se řekne, rozdělejte oheň. Prosím vás, když celý den prší, jak sakra máte rozdělat oheň??
Dobrá, jsme skautky, schopné skautky a máme Máťu, Káju a Vlčíka, které se během celého vaření střídaly ve foukání do ohně. Tím pádem jsme bramboračku uvařily. Oprava, nejenom, že jsme ji uvařily, ale dokonce jsme jako jediné ofritovaly zeleninu, díky čemuž (ne, houby díky tom, díky Káje) jsme měly bramboračku naprosto vynikající. (Nevěřili byste, jak vám bodne, když si v pět odpoledne dáte celí promoklí a zmrzlí horkou polívku.)
Poté, co jsme se najedly, jsme rychlým krokem vyrazily zpět na základnu, protže jsme už stejně šly pozdě. Cestou jsme překrosily ještě jedno pole, aby se neřeklo. Když jsme do základny dorazily, samozřejmě přestalo pršet.
My Medvíďata jsme ale samozřejmě paka na Ntou a jsme schopné se v den, během celého leje jako z konve, převléct do plavek a zamířit do rybníka. No co, potřebovaly jsme si vyprat! (Věděli jste, že je na poli bahno? A že to bahno, když je mokrý, zůstane pěkně na botách, odkud se velice rádo přesune na vaše kalhoty? :D)
Tak, a teď už k závěrečnému ohni a vyprávění za celé naše středisko. Poté, co jsme se okolo ohniště namotali jako vidlička na špagetu, následovalo zapálení, Červená se line záře a poté přišla řada na scénky každého střediska.
Tady se dostáváme k tomu, co se stalo s naší písničkou na scénku. Nebyla. Tedy, ona byla, ale jenom v hlavách těch, co na tom táboře, kde vznikla, byli. Což nestačí, takže naší scénce nakonec kralovala vlčata s jejich Vlčím stylem. Zbytek střediska se při tom pěkně postavil za ně a během refrénu vesele poskakoval a (alespoň v mém případě) si připadal nevýslovně trapně.
Po ohni jsme si už jenom dali „vyprané“ věci dovnitř do budovy na šňůru s (kupodivu ne naivní) nadějí, že nám do rána uschnou. Poté už jsme jen zalezli do spacáků a odpadli.
Neděle 12. 5.
V neděli přišly ke slovu mobilní telefony, do kterých jsme měli už před memoriálem za úkol nahrát čtečku QR kódů. Nakonec tuto aplikaci využilo jen deset lidí z každého střediska, kteří během hry byli takzvanými QR kódaři, což obnášelo najít a rozkódovat QR kódy ukryté různě po lese. My ostaní jsme se rozdělili na lupiče a obránce. Lupiči měli za úkol sebrat ze základny nepřítele (ostatních středisek) papírky se zásobami a obránci měli zase dávat pozor, aby cizí lupiči nesebrali zásoby naše.
Hlavním cílem této hry však bylo rozluštění QR kódů, které nás posléze dovedly po železniční přejezd, kde nám Inuita pověděl, že vlajku, kterou jsme si vyrobili, máme umístit k hájence. Nakonec jsme tam naši vlajku zapíchli jako druzí.
Po návratu na základnu jsme si zabalili, najedli se a poté nás konečně čekal závěrečný nástup a na něm vyhlášení výsledků!
Co se týče nedělní hry, tu jsme (samozřejmě) vyhráli, porazili jsme Stopaře i Spojená střediska (tzn. Radost, Silmaril a Sfinx). Ale to není to hlavní. Jedny naše světlušky byly první, jedny vlčata třetí. Ale ani to není tak důležité, i když je to samozřejmě obrovský úspěch. Jelikož však je letošní memoriál postupový pro nás, skauty a skautky, budu věnovat větší pozornost nám.
Když u kluků oznámili, že jsou třetí, jásali jsme. Je to určitě obrovské zlepšen od memoriálu, s těstovinami v citronové minerálce, kde skončili poslední. Co se týče nás, Medvíďat, naší největší úlevou bylo, že nejsme poslední. To se dá podle mě považovat za úspěch, vzhledem k tomu, jak se na nás ta GPS vykašlala.
Ale teď už hlavní zprávu dne. Jásat jsme začaly už u třetího místa, protože na něm naše holky nebyly. Když ale nebyly ani na druhém, to už jsme řvaly radostí a když jsme se poté ještě dozvěděly, že byly o sto bodů lepší než druhé místo, to už následovalo objímání a obrovské gratulace. Lasičky jsou první! (Ještě jednou gratuluji a přeji hodně úspěchů na celopražském kole.)
No, po tomto obrovském úspěchu už jsme jenom vytvořili rojnici, sesbírali všechen binec, co jsme našli, nahodili batohy na záda a...
...A zastavili se, abychom se dosyta nasmáli tomu, jak Pavel dostává Zuzku na střechu, aby odtamtud sundala frisbee, které tam našim klukům spadlo. (Předtím to zkoušeli sundat vlajkou, bezúspěšně.) Rozhodně to byl ale pohled k nezaplacení, zvláště následné sundávání Zuzky ze střechy a nandávání bot. Ale teď už opravdu domů.
Nutno dodat už jen pár věcí. Za prvé: když jsme na nádraží čekali na vlak, šli okolo za plotem nějací lidé. Připadala jsme si jako v ZOO. Proč ne? :-)
Za druhé: Pokřik rozhodně stál za to. Ono když ho řvete v chodbě, která spojuje nástupiště a to ve víc jak padesáti lidech, rozhodně je to působivé.
A do třetice všeho dobrého: ponožky, které „provoněly“ celý náš byt hned, jak jsem se vrátila domů, by se daly použít jako chemická zbraň. K botám jsem raději nečuchala.
Štěně
Štěně 10. 5. 2013
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |