Zahajovací výprava
Zahajovačka… Jak už název napovídá, je to výprava zahajující naši oddílovou činnost. Tahle jí zahájila opravdu skvěle.
Pátek 16. 9.
Sraz byl ve čtyři hodiny u fontánky, jak jinak. Když jsme se od Lentilky dozvěděly, že jedeme autobusem, většina z nás si neodpustila povzdech. Proč sakra musíme jet na místo, kam nejezdí vlak??
Autobus samozřejmě naše obavy jen potvrdil. Naše zlatá Lenťa překecala řidiče, abychom se tam dovnitř ještě mohly naskládat, což ale podle toho také vypadalo. Polovina z nás stála a ten zbytek se musel naskládat do uličky a na schody u předních dveří.
Druhý autobus jsme stihly jen tak tak. Ale naštěstí jsme se i do něj dostaly a brzy jsme už vesele šly těch dvě stě metrů k převisu (!), pod kterým jsme měly spát.
Jak jsme brzy zjistily, milý převis se nalézal zhruba ve výši pěti metrů, což se některým z nás příliš nezamlouvalo. Ale přežily to, myslím, docela v pohodě, dokonce se ani nekonaly ty destiprocentní povolené ztráty. Dokonce všichni přežily i "čůrací stružku", což byla díra ve skále, kudy odtékala naše tělní tekutina směr dolů. Na ty stromy pod ní byl pak velmi pěkný pohled, mohly bychom rovnou slavit Vánoce, jak byly ověšené toaleťákem.
Drobným nedostatkem spaní ve výšce byla potřeba nočních hlídek. Jenže tyhle hlídky, naštěstí nebyly hlídky táborové (dokolečka dokola okolo stanů), takže se daly celkem přežít. (Tedy těmi hlídajícími, zbytek už na tom byl s tím přežíváním podstatně hůř.)
Před spaním nám povídala Lentilka zážitky z Jamboree a z přepadu, který spolu s Doktorem organizovala. Hodně jsme se nasmály, Lenťa umí dobře povídat.
Sobota 17. 9.
I když se původně mělo vstávat asi ve čtvrt na devět, naše ležení se (jak jinak) probudilo už kolem půl osmé, ne-li dřív. Najedly jsme se a sbalily si, protože okolo desáté měly přijet světlušky + Máťa.
Poté, co jsme slanily dolů ze skály, přijeli Lentilčini rodiče spolu s Čertíkem, psem, vodou a čokoládovými muffiny. Lentiny rodiče po chvíli zase odjeli, což ale nevadilo, protože jsme si alespoň mohly zahrát na silnici stříhanou, která nás pak provázela celou výpravou.
To si totiž holky mimo jiné z mého Jan Ken Pon, což je "kámen, nůžky, papír" v Japonsku, udělaly Čing Čang Čong. Kromě toho vzniklo i "pos**l se nám dědeček".
Chvíli potom, co jsme dohrály, se objevily světlušky + Máťa + Sovča + Lumpík. Zahrály jsme si pár her, mimo jiné i hutututu, což přešlo v dokonalý zmatek.
Světlušky odešly někdy v poledne a vzaly si s sebou i Skřítka. Jako "náhradu" nám ale nechaly Lumpíka, takže jsme příliš ochuzeny nebyly, spíš naopak.
Chvíli po světluškách jsme se na cestu vydaly i my, skautky. Šlapalo se nám dobře, teda až na závěrečný krpál, který byl ale odměněn krásným převisem, kde se dokonce dalo i vylézt na střechu, čehož jsme s radostí využívaly.
Před svačinou nám Lenťa ukazovala nášivky z Jamboree, mimochodem úžasné. Po svačině jsme si zahrály hru, při které jsme zjistily, že spolu souvisí i takové věci jako granátové jablko a bota. Ale hlavní zábava následovala až poté. Brutální hry. Mandl s dojezdem na kameny, kvítko a hlavně DEMONTRACE! Slogany demonstrantů byly dosti povedené, na "Sedím na šišce!" (To jsme demonstrovaly za levnější Jamboree v Japosku) a "Bělejší zuby Brada Pitta!" jistě nikdo dlooouho nezapomene.
Po večeři jsme hrály Labyrint, aneb hru, podle které byla pojmenovaná celá zahajovačka. (Do labyrintu a zase zpátky.) Po jejím skončení nám Lenťa dala DOKONALÉ samolepky, které letos nahradí účastenské lístečky, což je určitě příjemná změna, zvlášť když jsou ty samolepky tak krásný.
Večer byl dosti vyčerpávající. Adélka dělala děti. Aneb, holky se tam po sobě válely a my chudáci ospalí jsme ani usnout nemohly. (Zkuste si to, když vás každou chvíli kopnou do hlavy něčí nohy!) Nakonec jsme teda usnuly.
Neděle 18. 9.
Tentokrát jsme vstaly docela pozdě, nasnídaly se a po vykopání ze spacáku a sbalení vyrazily. Oklikou, jestli se nepletu. Cesta ale byla celkem v pohodě, minimálně do Kokořína - doliny. Tam jsme si zahrály hru, kterou, jak už asi tušíte, byla demonstrace. Tentokrát byl pokřik ono "pos**l se nám dědeček", což Lentilka nesla dosti nelibě. Deset ale nikdo nedělal.
Druhá část cesty už byla trochu horší. Pěkně po kopcích, po třiceticentimetrové pěšince, s nebezpečím, že vám někdo zezadu připne kolíček (hra), prostě dokonalé. Ale to nebylo nic proti cestě za Mátinym batohem.
To bylo takhle: Máťa si sundala na tý, tam už asi metrový, pěšině batoh. Jenže milý batůžek stál mírně u kopce dolů, a jelikož nebyl ukotven nijak pevně, tak se Mátě vesele skutálel až dolů. A teď co? Samozřejmě jdeme za ním, troška adrenalinu ještě nikoho nezabila, viď Zoubku! Náhodou jsme se vrátily všechny! A vcelku!
Dole jsme si daly oběd (po tak náročném sestupu jednomu vyhládne) a napsaly Lentilce zpětnou vazbu. Poté jsme se vydaly do Kokořína - obce (nebylo to z kopce!).
V Kokoříně jsme zatrůnily na zastávce, kde po chvíli spustil ASS (Amatérský skautský sbor). Pršelo…
Po chvíli jsme se rozhodly, že půjdeme do hospody na horkou čokoládu, a zůstaneme v ní do té doby, než se ten autobus uráčí přijet. (Byly jsme tam o tři hodiny dřív, jak jinak!) V hospodě ale horkou čokoládu neměli, takže si většina z nás dala točenou Kofolu + si někteří dali i něco k jídlu, což pan vrchní zřejmě považoval za dost velkou tržbu, aby nám mohl přinést 2 talíře hranolků! Zdarma! (Milé hranolky zmizely za 2 minuty, zajímalo by mě, jakej je rekord.)
1. autobus nás odvezl do Mělníka. Tedy, autobus, to tomu lichotím. Mikrobus to byl. Ale prázdnej!!!
Autobus Mělník-Praha Holešovice už byl malinko plnější. Ale skaut je přece skladný, takže jsme se naskládaly na schody a do uličky. No co, seděly jsme! Adélka si během cesty upravila vlasy tak, že vypadala jako Čenda! Prostě cesta autobusem jak se sluší a patří na skautky z dvacet čtyřky.
Poté jsme se už jenom natěsnaly do metra a ve zdraví dojely na Kobylisy. Doufám, že Zoubka uslyší v pondělí i někdo jiný kromě netopýrů.
Štěně
Štěně 16. 9. 2011
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |