M.I.S.E Survivor
M.I.S.E – Mission Incredible Scout Extreme je, jak víme, extrémní skautský závod pořádaný našimi rovery + Culíkem. Tento popis se týká průběhu závodu naší hlídky, v které jsme byly já (Štěně), Káťa a Zoubek.
Sraz jsme měli samozřejmě na fontánce. Když Zoubek zjistila, že jedeme autobusem z Čerňáku, postěžovala si, že na nás mohla počkat na Palmovce. No, už se stalo.
V autobuse se stal malý zázrak – na cestu jsme měli místenky! Takže žádné postávání v uličce, ale pěkné pohodlné sedačky! (V mém a Zoubkově případě hned za bratry Vodičkovými, což možná nebyla nejlepší volba.) Dvacet čtyřky byla půlka autobusu, upřímnou soustrast těm, co museli přestát tu cestu s námi.
A proč upřímnou soustrast? No, v pár slovech – Vodičkovi měli Kofolu. A v autobuse byla dvacet čtyřka a samozřejmě tu Kofolu chtěla. Nakonec ale bohužel nic nebylo :-(. Ale možná díky tomu autobus přežil v takovém stavu, v jakém byl před naší okupací.
Po krátké cestě tramvají a pěší procházce jsme konečně dorazili na základnu. Postavili jsme stany (Káťo, miluju tvůj stan!!) a po čtyřiadvacítkovém způsobu jsme začali blbnout. A jak, ptáte se? No, na louce bylo seno, víc snad ani dodávat nemusím. Kdo nás zná, domyslí si, kdo ne, má smůlu.
Kája, Čertík a Ála tou dobou stan ale ještě postavený neměly. A proč? Vezli jim ho totiž Doktor a spol. Když tedy konečně přijeli, běželi jsme samozřejmě naproti, protože auto kromě stanu přivezlo i naší Chipíí! Ta po chvíli samozřejmě skončila děláním, že nás nezná. No jo, náletu nadšených Medvíďat se jinak asi ubránit nedá.
Večer byl nástup, kde nám Culík (neboli Shark, jak se představila) vysvětlovala pravidla. Nejlepší bylo bezesporu vysvětlení, co s reflexními vestičkami, které jsme měli mít s sebou.
Někdo: A co když přejdeme stanoviště a nebudeme vědět, že je máme mít?
Culík: Kdybyste přešli stanoviště, COŽ SE VÁM NESTANE, nasadíte si je, když dojdete k silnici.
No pravda, nestalo se nám to.
Po vysvětlení pravidel následovala čajovna. Po zahrání pár her a vypití několika hrnků čaje se venku objevil rozpis startů hlídek. Zasténaly jsme při zjištění, že startujeme až jako poslední. No, co se dalo dělat.
Druhý den brzy ráno nás vzbudila Kája dostávající Álu ze spacáku, což je úkol téměř nadlidský. (Promiň Álo, ale je to pravda.) Nakonec se jí to ale podařilo.
Nám už připadalo zbytečné snažit se znovu usnout, takže jsme se rozhodly nasnídat se a sbalit si. Nakonec jsme dobře udělaly, protože i tak jsme to jen tak tak stihly.
Na první stanoviště byla cesta opravdu jednoduchá – tramvají a potom po cedulkách ala světčátský memoriál. Rovná se – zabloudit by dokázal jen absolutní tupec.
První stanoviště bylo mokré a přeplněné. Prý tam měli ze začátku technické problémy, takže jsme tam potkaly většinu hlídek. A co tam vlastně bylo? No, na vodě se pohupoval kajak a kdesi v dáli plavalo pár kusů polystyrénu. Ty měl plavající člověk vytáhnout z vody a strčit do kajaku. Následně se z těch polystyrénů měl na souši složit obrázek, což byl (překvapivě)skautský znak. Zde se vyplatila moje zkušenost se skládáním puzzle :-).
Ještě perlička z prvního stanoviště – když H2O nastupoval do kajaku, nějakým „záhadným“ způsobem skončil sedící vedle kajaku ve vodě a tupě zírající. Chudák Kája, takový pako bude mít jednou doma :-).
Jelikož jsme končily poslední, vydal se Přip s náma na další stanoviště. Celou cestu fotil (Grrr..), ale to bylo vykoupeno tím, že měl pizzu. Dal nám kousnout a… už ji neměl. No jo, Medvíďata :-).
Druhý stanoviště se nalézalo na vrcholu kopce. (No jo, Culík.) Přivítali nás tam Chipíí s Jelenem spolu s hafem skupinek. Káje jsme samozřejmě hned referovaly, s jakym pakem to chodí. Káťa mezitím vyhlásila Vodičkovi šiškovou válku. Ani jednou se nestrefila.
Když na nás došla řada, náš čekací čas čítal něco přes hodinu. Úkolem bylo strefit se zavázanýma očima vzduchovkou balónek. Někdo jiný ze skupinky mířil. No, měly jsme deset pokusů a strefily jsme dva balónky. No, alespoň něco.
Na další stanoviště byla cesta v rámci možností pohodová. Ne tak ovšem samotné stanoviště. Čekala tam na nás Dráček, její kluk a síť. Jak nám vysvětlili, původní nápad byla vertikální síť na prolezení skrz, jenže pak přišla Culík, síť narovnala a přidala BAHNO. No, předpokládám, že si všichni dovedou představit, jak jsme po tom všem podlézání a přelézání vypadaly. (Ještě že tam byla studánka a Dráčkova čokoláda.)
Čtvrté stanoviště bylo prusíkování. Přeloženo – lezení na strom pomocí divných smyček. Mělo se vylézt na dva stromy. Zoubek se rozhodla, že to nevypadá tak hrozně a že to zkusí. Hm, osudová chyba? Asi jo.
Zatímco Káťa už byla dvakrát nahoře a dole, Zoubek byla asi ve třech čtvrtinách cesty nahoru. Nakonec se ale nahoru dostala a sebrala nápovědu, pro kterou tam lezla. Jenže teď nastal ten největší problém – Zoubek se nám do toho stromu zamilovala. Držela se tak jako klíště a nechtěla slézt dolů. Na konec ji sundával člověk, který předtím jistil Káťu. Někdo z přihlížejících to přirovnal k hasičům sundávajícím kotě ze stromu. Musím se přiznat, vážnou tvář jsem neudržela.
Když už byla Zoubek bezpečně na zemi, jaly jsme se rozbíjet kokos, který Káťa snesla ze stromu. To se nám povedlo, dužina ale bohužel byla jaksi plesnivá, takže na svačinu jsme mohly zapomenout. Mezitím přišlo obsazensto třetího stanoviště a přidalo se k nám na cestě na stanoviště páté.
To se nacházelo u tunelu pro vodu. Tam měl jeden z nás jít a vytáhnout tam uschovanou nápovědu. Přirozenou volbou byla Káťa, která tam s mou baterkou velmi neochotně vlezla. Nápovědu no, našla. Alespoň pytlík od ní. Papírek na nás jako na předposlední totiž jaksi nezbyl. Inu, co se dá dělat. Popsali nám cestu a snažte se, jak umíte.
My (přesněji řečeno Zoubek) ale umíme a tak jsme celkem bez úhony dorazily na šesté stanoviště, kde nás přivítala Skřítek a hledání kovového předmětu v kupce sena. Ten jsme našly relativně brzo, protože jsme zapojily mozek a došlo nám, že ten předmět senem propadne dolů.
Po nalezení předmětu jsme si daly obědovou pauzu a čekaly na auto. (Hlavně že jsme říkaly, že Ještěd je moc daleko na to, abychom tak šly.) Skřítek tam měla Kofolu a dala nám napít. Tedy, nejdřív nabídla předchozím skupinkám, a když jsme se nad tím pohoršovaly, odůvodnila to tím, že po nás by v tý láhvi nic nezbylo. No, ona je to pravda, ale…
Krátce na to přijel Doktor a my jsme se nasáčkovali k němu do auta. (Káťa a Zoubek samozřejmě na přední sedadlo.) A začala jízda smrti. Kdo nikdy s Doktorem nejel, nepochopí. Ten člověk si dělá ze silnice horskou dráhu. Prej: „Dvě se mi tu málem poblily.“ A kdo se diví? Ještě ke všemu pustil hudbu a to docela dost hlasitě. Já jsem pronesla nevinou poznámku (samozřejmě ironicky myšlenou) „Hlasitějc by to nešlo?“ A ono to šlo. Auto se začalo pod hlasitostí hudby téměř otřásat.
Doktor nás vyklopil někde v půlce zelené značky vedoucí jak jinak než do kopce. A to dost strmě, nutno podotknout. Zoubek ještě ke všemu během cesty dostala SMSku, která jí dost rozrušila, takže si to prostě rázovala do kopce a mě (Káťu, která byla tak hodná a zůstala se mnou) nechala za sebou. Já ještě ke všemu kopec nahoru prostě neudýchám na jeden zátah, takže kdykoliv jsme odpočívaly, volala hned Zoubek, kde se flákáme.
Další stanoviště bylo hned pod Ještědem. Ze šňůry se mělo za určitý čas sundat pusou co nejvíce kolíčků. Sundaly jsme dva. Já jsem potom ještě chvilku odpočívala, zatímco Zoubek netrpělivě chodila do kolečka.
Po chvilce jsme se vydaly na Ještěd. Cesta to byla příkrá a podle mého soudu hnusná. (Dva roky ji nechci vidět.) Nakonec jsme se ale nahoru nějak vyškrábaly a tam nás čekalo požehnaných dvacet minut čekacího času. Káťa tam usnula, mě od usnutí držel jen fakt, že jsem měla čočky, s kterými by se spát moc nemělo.
Na stanovišti byla Lentilka a s ní slepá mapa. Daly jsme správně myslím, že hodně měst, rozhodně jsme musely dělat jen patnáct „mravenců.“ To jest, že dva leží na zemi a ten třetí (v našem případě Káťa) po nic musí přelézt. Velice záživná činnost, Káťo, ty žebra mě bolely ještě tři dny potom!
Cesta vedla dolů a nevypadalo to, že by se měla do konce závodu zvednout. A nezvedla se!
Na posledním stanovišti na nás opět čekala Chipíí s Jelenem. Před nima se nalézalo umyvadlo s moukou, ve kterém byla za úkol najít gumového medvídka. Tak Káťa hledala. Nosem. A jak bylo jednou opět dokázáno, Medvíďata jsou prostě Medvíďata. Chip nám totiž řekla, že Kája tam začala tu mouku jíst. Káťa samozřejmě nemohla zůstat pozadu, nadechla se a brzy mohli Chip s Jelenem na svých karimatkách téměř lyžovat. (Ironie, stanoviště se nalézalo na sjezdovce.) Po tomto incidentu nás už Chip raději vyprovodila.
Jen co jsme ale zašly za roh, už jsme jí psaly SMS. Nás musela mít opravdu ráda. :-)
Poté už zpáteční cesta probíhala v Medvíděcím stylu. Tedy, až do příchodu do Liberce. Protože my jsme skautky, my se v přírodě neztratíme, my se ztratíme v tom městě!
Ptaly jsme se a ptaly a šly podél tramvaje, až jsme se alespoň dostaly k té správné zastávce. Jenže, c teď? Po asi půl hodině, kdy jsme hledaly a nenašly, jsme to vzdaly a volaly SOS Culíkovi.
Tedy, já jsem volala. Naštěstí nás Culík neseřvala. Naopak, řekla nám, ať chvíli počkáme. Chvíli potom nám jeden Liberečák volal zpátky a zdárně nás donavigval až do základny. A to jsme si myslely, že dorazíme ještě před západem slunce! (Bylo okolo desáté večerní.)
Další den nás čekala velká hra ve městě, aneb budu zabíjet. Upřímně, celou hru jsem strávila dvěma cestami tam a zpátky.
A o co tedy vlastně šlo? Stavěli jsme pyramidy. V dolech se na ně těžily kameny, na předávce se předávaly a na papír se lepily. Nakonec vyhrála skupina zelených, tedy Kája, Káťa a spol.
Následovalo vyhlášení. Nepletu-li se, žádná z našich skupinek se v první trojici neumístila. Jelikož letošní M.I.S.E byla na téma seriálu Survivor, dostala výherní skupinka sošku imunity, která příští rok umožní nějaké skupince z jejich střediska vybrat si čas, kdy budou startovat. Taky bych chtěla!
Poté už následovala jenom cesta domů, která byla lehce spací.
Příští rok se ale na M.I.S.I každý, kdo může vrací.
(Abych to zakončila básnicky.)
Štěně
Štěně 18. 5. 2012
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |