Puťák (Vápno)
Úterý 10. 7.
Za letošní puťák mělo určitě alespoň pár z nás chuť zabít vedení. A proč? Nu, posuďte sami, že jsme na to měli právo.
Večer před puťákem jsme měly něco, co by se jakž takž dalo nazývat bojovkou. O té se tu rozepisovat nebudu, důležitý fakt je, že jsme se dostaly někdy okolo jedenácté, což, jak jistě uznáte, není zrovna ideální doba. Já jsem se upřímně těšila, že budu spát krásným hlídkou nerušeným spánkem až do rána.
Jenže, jak už to tak bývá, když se člověk na něco moc těší, obvykle se to nevyplní. Tak se samozřejmě stalo i tentokrát a to tak, že nás okolo druhé hodiny ranní vzbudilo vedení se slovy: „Zabalte si, jde se na puťák.“ Nevěřím, že z toho někdo skákal radostí, zvláště pak ti, co měli tu noc hlídku či radu.
No, zabalily jsme si a shromáždily se před Skřítkem, která nám oznámila, že jsme přetáhly obvyklou půlhodinovou balící dobu a že se máme vrátit do postele. Většina si oddechla, i když jsme asi všechny byly trochu naštvané.
Ještě předtím, než jsme usnuly, oběhly stany holky s varováním, ať si nevybalujeme, že nás dozajista pošlou hned ráno. Myslím, že se ani nemusely obtěžovat, nikdo snad není tak hloupý, aby mu to nedošlo.
Nevybalování se samozřejmě ukázalo jako dobrý nápad, protože okolo čtvrté hodiny ranní se událo buzení číslo dvě. Tentokrát už jsme si v té půlhodině zabalit stihly, a poté nás Skřítek překvapila příjemnou zprávou, že můžeme jít do našich přístřešků (které jsme si postavily někdy na začátku tábora v rámci etapovky) a tam spát do kolika chceme, jenom musíme být v osm večer u zříceniny jménem Stohánek. To bylo rozhodně příjemné zjištění.
U přístřešku jsme se ještě chvilku dohadovaly, kdo bude spát venku a kdo vevnitř, ale poté jsme to vyřešily, zalehly a spaly jako zabité až do půl deváté ráno. (Alespoň pokud mluvím za sebe.)
Ráno jsme vstaly, nasnídaly se a já s Fialkou (puťák byl po etapovkových skupinkách) jsme zjistily, že jsme si nevzaly plavky. Jelikož Káťa stejně s námi nešla, zaběhla nám pro ně do tábora. (Díky Káťo!)
Díky tomu jsme zjistily, že druhá skupinka spokojeně trůní v táboře a (jak jsme zjistily později) čeká na Sáru, až se vrátí z plnění druhého orlího pera. Tak jsme se tedy řekly, že když jsou v táboře oni, proč bychom jím nemohly my projít? Tak jsme teda vyrazily a vzaly to po cestě vedoucí okolo tábora. Nevypadalo to, že by to někomu vadilo, dokonce ani nikdo nevěnoval pozornost tomu, že si Ála šla do stanu přezout mokré boty.
Konečně jsme tedy doopravdy vyrazily. Cestou jsme měly příležitost prohlédnout si tábor indiánů (kteří si k nám jednou přišli pro sójovku) a, jelikož jsme šly kolem Zábrtky (potok), tak jsme se dokonce na rozdíl od modré skupinky (my jsme byly zelení) ani neztratily.
Tedy, neztratily. Alespoň zezačátku ne. Po pár kilometrech jsme si už tak jisté nebyly, zvláště, když nám cyklisté, kterých jsme se ptaly na cestu, řekli, že jsme úplně na opačné straně. Ale nakonec jsme se našly.
Bohužel to nalezení netrvalo dlouho. Chvilku poté jsme totiž hledaly správnou odbočku z lesní cesty vedoucí k Cikánské skále, kde jsme se měly zastavit. Zahnuly jsme asi třikrát… špatně.
Nakonec jsme tu odbočku našly a s velkým úspěchem jsme dorazily k masivu, o kterém jsme řekly: „Tohle je Cikánská skála a hotovo.“ a s velkým veselím se tam naobědvaly. Zvláště úžasná byla opera by Čertík & Fialka, jejíž text se sestával z dohadování, zda Čertík namasíruje Fie záda, či nikoliv.
No, pak jsme šly. A začalo poprchávat. A aby se teda víc nerozpršelo, vymyslely jsme opak písničky „Hula huta na mamuta, prš, prš, prš,“ který zněl: „Nehul nehul na/pod mamuta, suš, suš, suš.“ Bohužel jakékoliv úpravy původní písničky nezmění její původní smysl a tak se po chvíli rozpršelo ještě víc.
V tom dešti jsme našly skutečnou Cikánskou skálu, u které jsme se vyfotily (v pláštěnkách a salutující – nepřeji vidět).
Nehul nehul na mamuta opravdu funguje stejně jako originál, takže jsme po chvíli musely utéct před deštěm pod strom.
Naštěstí nelilo dlouho, a tak Áďa po chvíli vylezla na cestu s úsměvem a slovy: „Už neprší!“ (Pršelo!) Více než její slova nás ale zaujala její kouřící pláštěnka.
Po chvíli delší chůze jsme došly na silnici, kde nastala kravící část cesty. Fialčinu a Čertíkovu retardovanou chůzi ale bohužel nejde uspokojivě popsat.
Svačinu jsme si daly na lavičkách na rozcestí. To, co jsme původně označily jako plumy, se ukázalo býti obyčejnými meruňkami, které ovšem taky přišly vhod. Těsně před odchodem jsme se smíchem zjistily, že druhá skupinka už na tom místě byla – Áďa s Janou vytáhly z koše jejich pomazánkové máslo. Che che.
Po svačině jsme se vydaly dále na cestu. A zase špatně, jak jsme zjistily u mapy s kolečkem „Zde stojíte“ pod kopcem, kam měla jít druhá skupinka. Co nám zbývalo, vrátily jsme se tedy a konečně už rychlým krokem (doháněla nás bouřka) zamířily ke Stohánku.
Během posledního úseku cesty vznikla v hlavách Čertíka a Fialky průpovídka, která se později rozšířila po celém táboře. Já jí tu nyní zaznamenávám, i přesto že pochybuji, že bude někdy zapomenuta.
„Vrrraní oko nadivoko dáme si dneska k večeři.“
Samozřejmě, že na místo jsme dorazily o asi čtyři hodiny dříve. Poté, co jsme si s druhou skupinou vyměnily zážitky z cesty, jsme všechny s velkou radostí odpadly. (Divíte se nám?)
Bohužel náš slastný odpočinek byl v půl osmé přerušen a musely jsme si zabalit a sejít dolů k silnici, kde jsme očekávaly příjezd auta.
Jenže auto nejelo, a když se v 8:15 ozvala Skřítek smskou „Tak jak vám to jde?“ volala jí Kája obratem zpátky, jen aby zjistila, že holky (Skřítek s Chipem) byly celou dobu u zříceniny. (Dokonce nás i viděly a nezavolaly, tss.)
S holkama na nás čekaly i dva barely a bramboráky, po kterých se jen zaprášilo. Poté jsme postavily stany a přístřešky z celt, a jakmile se setmělo, jsme začaly chodit po jedné či po dvou nahoru na zříceninu, kde jsme měly něco napsat do sešitu tam položeného. Když jsme se vrátily, mohly jsme už konečně doopravdy zalézt do spacáku.
(konečně) Středa 11. 7.
Druhý den ráno jsme vstaly, nasnídaly se poryče (fuj) a vyrazily svázané provázky na cestu. S naší skupinkou šla Chip a zadávala nám všechny možné (i nemožné) úkoly, jako třeba každých pět kroků dřep, či každých deset klik. Jistě si dovedete představit, že cesta moc rychle neubíhala, a tak jsme se nakonec na to vykašlaly a zvolily relativně nenáročnou činnost jménem zpěv.
Měly jsme namířeno do Hamru, kam jsme dorazily celkem rychle, na rozdíl od druhé skupinky (ta se předtím holedbala, jak nás předežene), která šla asi šest kilometrů úplně na opačnou stranu a musela se vracet. (Chipí, to jsi ráda, že jsi šla s náma, viď!)
Když se tedy uráčili dorazit i zelení, většina z nás se šla vykoupat do rybníka. Co se tam dělo nevím, hlídala jsem batohy.
Po koupání jednomu vyhládne a tak jsme vyrazily do restaurace (!!) na hranolky (!!). Tam jsme taky dostaly obálky s instrukcemi, co dál.
A co tedy dál? No, při prvním pohledu na čas návratu jsme si myslely, že se asi Chip přesala. Bohužel ten omyl byl brzy vyvrácen a my jsme se musely smířit s faktem, že doba návratu do tábora je (ano, čtete správně) ve čtyři hodiny ráno. A aby toho nebylo málo, dostaly jsme výčet dvaceti míst, z kterých jsme měly co nejvíce projít! (Přeloženo: vražda.)
No, co nám zbývalo? Holky nějak vymyslely trasu a po chvíli jsme se vydaly na cestu. Nebylo to zas tak hrozné, z jedné zastávky na druhou to nikdy nebylo více než tři kilometry.
Někde po cestě nás předjelo auto a my jsme koukaly jak blázni na Lentilku, která nám mávala z okna. Samozřejmě, že jsme se jako správné skautky rozběhly za nimi a auto po chvíli zastavilo. My jsme se ovšem hlavně chtěly zbavit stanů (což se nám nepovedlo) a pohledy s námi (i když povedené) byly věcí až druhořadé důležitosti. Ale vedení stejně za chvilku nasedlo, odjelo a nás nechalo napospas svému osudu. (Za to jsme měly v plánu jim udělat přepad, ale nakonec jsme to zavrhly kvůli světluškám. Máte štěstí!)
Hodně dlouho jsme šly po silnici, která většinu času vedla jak jinak než do kopce. Po čase jsme odbočily na modrou vedoucí po takový uzoučký pěšince, což potmě nebylo nic moc. Holky (Jana, Terka, Áďa, Sára) ještě ke všemu chtěly najít odbočku do jakési vesnice, kde se měl plnit jeden úkol. (Deset z dvaceti, nebo jedenáct z dvaceti, to je snad už jedno, ne?) Nakonec se nějaká odbočka našla a tak jsme se po ní vydaly. Po chvíli se ale (díkybohu) rozhodlo, že se tam nakonec nepůjde, protože ta cesta vypadala fakt divně (stezička v kopřivách), takže to asi ani ona nebyla.
Zde někde přechází středa 11. ve čtvrtek 12. 7.
Poslední zastávka před táborem byla dosti zajímavá. Áďa se Sárou se šly podívat po památné lípě a my jsme na ně čekaly. Kousek od místa, kde jsme seděly, byl někde za plotem nějakej pes, který se při jakémkoli hlasitějším zvuku rozštěkal, takže jsme byly nuceny být naprosto zticha. Po chvíli přišly rozchechtané ty dvě, a jelikož nic nenašly, vydaly jsme se po modré značce směr tábor. Já jsem celou zbývající cestu hustila do Cvaka svou povzbuzovací řeč, která dokonce snad i trochu zabírala.
Do tábora jsme dorazily okolo druhé ranní a naskládaly se pod jídelnu, i když jsme do tábora teoreticky neměly do čtyř vůbec vkročit. (No co, honila nás bouřka!)
Po dvou hodinách přišla Skřítek, která nám řekla, že jako dobrý, že o nás vědí a můžeme tam zůstat až do budíčku. No, většina z nás stejně spala jako zabitá.
Ráno při budíčku nás vzburcovali a vykopali do tee-pee, kde jsme slastně spaly až do té doby, než jsme po desáté hodině zjistily, že nám nějaká dobrá duše do týpka položila val s vaflemi. A tak slavně skončil nejtěžší puťák za posledních pět let.
Štěně
Štěně 10. 7. 2012
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |