Pražákův memoriál
Sraz jsme měli jako vždy na Kobylisích. V 15:30, ale půlka holek přišla pozdě. A jelikož byl pátek třináctého, tak Zoubek na srazu samozřejmě zjistila, že stan nechala doma. Takže skvělý, jelo nás 6 + kanažér a měly jsme jenom jeden stan! (Já ho naštěstí nezapomněla.)
Další instrukce a pravidla závodu jsme měly dostat na Jungmannově náměstí, tak jsme se tam vydaly. Instrukce jsme dostaly, na autobusové nádraží se vydaly a čekaly na kanažéra. Rozdělily jsme si stan (nevěřili byste, jak je ten batoh s ním a třemi litry vody těžkej!) a čekaly. A čekaly. Zuzka taky dělala kanažérku, tak se s námi bavila. Já jsem měla podezření, že milá kanažérka bude Laura, což je šéfredaktorka našeho školního časopisu!
Kanažérka přišla až potom, co přijel autobus. Laura to sice nebyla, byla to Bedla, ale taky byla moc fajn. Tak jsme teda nastoupily, usadily se na schodech u zadních dveří a jely jsme. Cestou se mi dokonce podařilo naučit se děják, což jsem byla ráda.
Další autobus nás dovezl do Osečan, odkud jsme se měly vydat na místo, kde jsme se měly podle mapy utábořit. Mapu nám zorientovala Zoubek podle mapy internetový (no co, v pravidlech o tom nic nebylo) a šly jsme. Našly jsme to celkem v pohodě, jen jsme se kousek vracely. Dobrý místo třicet metrů od cesty jsme taky našly a vrhly jsme se na vaření večeře, těstovin s kukuřicí, fazolema, sýrem, kečupem a kdo chtěl tak chilli omáčkou. Bedla si dala všechno a chutnalo jí, což jsme byly rády, jelikož jídlo je jedna z hodnocených věcí.
Zoubek, Áďa a Ála si lehly venku, jelikož ve stanu bychom se zbytečně mačkaly. Noc byla v pohodě, naštěstí nepršelo. Ráno jsme si sbalily, najedly se a vyrazily na závod. Bedla už s námi nešla, vyrážela pár minut po nás, což nakonec byla výhoda, protože nám aspoň zachránila okurku, která Zoubkovi vypadla z batohu.
Na první stanoviště jsme došly tak brzo, že jsme tam ještě dvacet minut čekaly do otevření. Bylo tam třídění odpadu a poznávání kytek. 82% správně!
Druhý stanoviště taky nebyl problém najít. Tam se čekalo dlouho, takže jsme se ještě stihly pořádně vysmát našim klukům, který vařili večeři v citronové Matonce! Chudák jejich kanažér . Na stanovišti se luštily primitivní šifry. Dokonce jsme jim tam našly 2 chyby, což se rovná dva body navíc a 86%!
Třetí stanoviště neslo překvapení v podobě Vlaštovek a Laury, která byla jejich kanažérka a na tomhle stanovišti dělala dozorčí. Tak jsem si teda zjistila, že téma Špitu (školní časopis) se nějak nedohodlo a ten článek, co bych mohla já napsat, si Laura nepamatuje, co to vlastně vymyslela. No nic.
Na dalším stanovišti byly Zoubkovy neoblíbené (naopak Kájiny oblíbené až moc) kešky. Zvládly jsme najít osm z dvanácti, což docela šlo, alespoň podle mě.
Cestou na další stanoviště jsme se původně chtěly stavit v táboře a nechat si tam batohy, ale pak jsme to zavrhly jako zbytečnou zacházku. Jenže když jsme nechtěně zabloudily do blízkosti tábora, tak jsme si řekly, že bude lepší, když si tam ty batohy opravdu necháme. Nakonec se to ukázalo jako úžasně strategický tah.
Na dalším stanoviště se nacházelo v Sedlčanech a měly jsme tam za úkol zakreslit do mapy polohu míst, které jsme měly vyfocené na papíře, najít dvě ulice a zodpovědět tři otázky. Vyřešily jsme to jednoduše - ptaly jsme se. S docela dobrým úspěchem - 40 bodů z 50. S úžasem jsme tam přečetly, že naši kluci měli bodů jenom 5! To jsou paka, co?
Na předposledním stanovišti jsme čekaly asi půl hodiny, před námi totiž byly dvě skupinky a na stanovišti zdravověda. Dva cyklisti spadlí z kola, jeden "krvácel" z hlavy, druhý měl zlomenou ruku. Toho druhého jsme zachránily v pohodě, ale ten první by asi měl otravu krve, chudáček. My jsme mu totiž tu hlavu tak trošku zapomněly obvázat.
Na poslední stanoviště jsme alespoň z kopce běžely. (Běhání z hloubi srdce nenávidím, protože běhat absolutně neumím.) Jako dozorčí tam byla U.F.O. a odpovídalo se tam na otázky, které byly zavěšené různě na stromech. 100%!!!
Do tábora jsme to krossly přes pole. Během. Dost mě mrzelo, že jsem holky zdržovala, ale nemohla jsem s tím moc dělat, jen se snažit. Po doběhnutí do tábora jsme postavily stany (Juan Káje přivez jejich stan) a zbytek odpoledne se válely. To byla doba, kdy jsem byla ráda, že se ten děják už nemusím učit. Byla jsem totiž úplně mrtvá a nedokázala jsem se na nic soustředit. V podvečer jsme si udělaly večeři (čínskou polívku, jak jinak) a vyhlašovala se soutěž krátkometrážních filmů "Naše středisko." Přihlášených filmů bylo hodně… celé 2! Jeden od našich holek a jeden od Silmarilu. Skončilo to nerozhodně.
Chvíli pauza, nástup a odchod k ohni. Vyhlášení výsledků. Naše vlčata byly třetí, myslím. Světlušky čtvrté. Ty paka, které musím nazvat našimi skauty, byly jak jinak než poslední. Vyhlášení holek. Poslední místo… nic. Předposlední místo… nic. Dlouho nic. Třetí místo.... Vlaštovky 24 sever! Druhé místo… LIŠKY 24 SEVER! (Byly jsme spojené dvě družinky, Lišky a Medvíďata) Prostě obrovský úspěch. Postupujeme do krajského kola!
Letošní závod byl ve znamení šíření produktu K po Jižní Americe. A co je zač milý produkt K? Kofola přece! Však jsme jí taky dostaly šest a půl litru.
Přes noc nám pršelo. V neděli jako vždy sportovní den. (Uf, nemusela jsem hrát vybiku.) Cestou zpátky jsme ve vlaku hodovaly (=normálně obědvaly). Radši nechtějte vědět, jaký tam byl pak na té podlaze binec.
Myslím, že se letošní memoriál docela zdařil. Na trase nám nepršelo, puchejřů se moc neurodilo. Jen ty tři klíšťata byly trochu slabší…
Štěně
Štěně 13. 5. 2011
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |