Puťák Medvíďat (Kocelovice)
Pondělí 4. 7.
Letošní tábor se v mnoha věcech vymykal táborům předchozím. Jednou z jeho zvláštností byl i puťák, na který jsme letos netradičně vyrazily již třetí den tábora.
To bylo takhle: Ráno po stavbě jsme klasicky vstaly na rozcvičku. Jenže místo rozcvičky na nás venku čekaly tři bílé obálky, které nám Kačka se slovy: "Začíná velká dvoudenní hra," předala.
Všechny jsme samozřejmě hned věděly, kolik uhodilo, i když doba puťáku byla dosti zarážející, normálně totiž bývá puťák až někdy v polovině tábora.
Co nám zbývalo? Zabalily jsme si, došly si pro pití a naskládaly jsme se do Pavlova (kluk Zuzky - vedoucí oddílu) auta. Zůza nás pak odvezla až někam za Tchořovice, na začátek modré značky.
Na začátku cesty jsme si ještě chvilku dělaly legraci, že dorazíme na konec modré a tam na nás bude čekat auto a "Jak jste si užily rozcvičku?" To se ale bohužel/naštěstí (nehodící se škrtněte) nestalo.
První obálku, které nám byla dána, jsme otevřely u nějakého rybníka. Měly jsme změřit dobu, za kterou ujdeme 1,5 km. Povedlo se nám to asi za půl hodiny. Zajímavé, že jsme pak za stejnou dobu ušly úsek tříkilometrový. Stane se…
Na oběd jsme zakempily ve vesnici Kadov. Bylo sice teprve něco kolem jedenácté, ale byl tam obchod a lavičky a to bylo hlavní. Navíc jsme opravdu nikam nespěchaly. Obálku jsme tedy otevřely mírně s předstihem. Měly jsme najít co nejvíc lidí ve znamení Střelce, aby nás ochránil před Střelcem, který nás pronásledoval. (Na tom, že nás pronásleduje Střelec, byl založený celý puťák a týká se to naší etapové hry inspirované hrou Jumanji.) Jediným Střelcem v okolí byla Zoubek, takže jsme měly docela smůlu (+se nám nechtělo nikoho ptát).
Další obálku jsme otevřely ve vesnici jménem Slatina, kde jsme taky strašně dlouho kempily. Stálo tam, že máme udělat 5 fotek na významných místech naší cesty. Na fotkách mělo být patrné, že utíkáme. Jednu fotku máme u kamenného stolu, kde jsme odpočívaly, další jsme pořídily u rozcestníku, následující u odpadkového koše.. Prostě a jednoduše - všechny fotky byly z jednoho města. No co, na těch fotkách to vidět není.
Ze Slatiny jsme vyrazily směr vrch Babáček, na kterém jsme měly nakázáno přespat. Dorazily jsme tam nechutně brzo, což znamená někdy okolo čtvrté. (Proto jsme taky všude tak dlouho kempily, Lišky na svoje spací místo dorazily již kolem dvanácté.) Zas tak to ale nevadilo, jelikož na půl pátou byla dána další obálka, ve které se pravilo, že si Střelec zasedl na Káju a nikdo se jí nesmí půl hodiny podívat do obličeje. Bylo okolo toho dost dohadů, ale nakonec si Kája dala před obličej mapu. Škoda, že se v té obálce neříkalo nic o nemluvení.
Po té půlhodině zabavila Kája Chipovi obálku na další den, konkrétně na osmou ranní. Přes zavřenou obálku tak vyčetla, že pojedeme z Velkého Boru do Horažďovic. Chip jí poté obálku sebrala zpátky a otevřela jí, jelikož jsme to stejně už věděly a tak nemělo cenu čekat s otvíráním do rána. Zjistily jsme, že milý vlak jede v 16 něco. Rovná se: na ujití šesti kilometrů jsme měly nějakých šest hodin! Řekly jsme si, že na tu osmou vstávat OPRAVDU NEBUDEME a po chvíli zalezly do stanu, jelikož se rozpršelo.
Naše večerní debata ve stanu je kapitola sama o sobě. Drbaly jsme vedení. Špatné vlastnosti Kačky: Kačka honí na puťáky, Kačka honí do práce, Kačka si to honí, jak prohlásila Kája. Poté Chip řekla: "Vymyslíme dobrý vlastnosti na těch třech. Takže Zuzka:" Rozhostilo se TICHO. Nakonec jsme za sebe vymáčkly, že Zuzka vymýšlí dobrý cyklovýpravy, ale to bylo všechno. U Samby nás už nenapadlo ani to. Ale nejlepší byla Kačka. Kája se zrovna ptala Zoubka, co to leze nahoře na stanu. A vyznělo to takhle: Dobrá vlastnost - Kačka: Ty pavouci jsou jenom zvenčí.
Úterý 5. 7.
Ráno pršelo, takže vyrazit na cestu v osm jsme opravdu nemohly. (Přece nebudeme balit stan v dešti, namokla by podlážka.) Tak jsme snídaly uvnitř. Naštěstí jsme měly dost rozumu, abychom nesnídaly müsli s mlékem, ale, o něco bezpečnější, vánočku s marmeládou.
V deset jsme si přečetly další obálku. Stálo tam, že máme deset minut cesty někoho nést, abychom tolik nedupaly. Jups, nějak se nám to během dne vykouřilo z hlavy. My nic, my muzikanti…
Někdy po desáté jsme vyrazily na cestu. Cestou jsme potkaly Coop, kde jsme si těsně před zavírací dobou stihly nakoupit. Na nádraží jsme dorazily okolo dvanácté. Naobědvaly jsme se (luxus piknik) a zbylé čtyři hodiny (REKORD!!) jsme se jen tak válely a usínaly. Tedy kromě chvil, kdy se na nás přišlo podívat jedno štěně a kocour.
Vlak nás zavezl do Horažďovic - předměstí, kde jsme po párku v rohlíku (už se z toho stává tradice ) přestoupily na vlak do Horažďovic - města. Tam nás na nádraží očekávaly Vlaštovky, které nám hned za tepla vypověděly vše, co se u nich na puťáku přihodilo. (Mimo jiné dostaly pokutu za to, že nezvládly nacpat dvoutisícovku do automatu a chtěly si jízdenku koupit u průvodčího. Prostě totální nedorozumění.)
Z nádraží jsme se vydaly směr kemp, ve kterém nás očekávaly již utábořené Lišky.
Majitel kempu nebyl zrovna příjemný. Na sprchu nám dal strašně málo času a Bunny před sprchou dokonce stál a křičel na ni, že jestli do deseti minut nevyleze, tak vejde dovnitř. Původně jsme si chtěly po večeři zapálit oheň, ale nakonec jsme od toho upustily, aby na nás ten chlap nebyl ještě víc naštvanej + se nám nechtělo platit 70 korun za dřevo.
Středa 6. 7.
Ve středu nás poslala obálka na hrad Rabí. Dvou kilometrovou trasu jsme zvládly bez obtíží, a jestli nějaké byly, tak během zmrzlinové pauzy zaručeně zmizely. (Mimochodem, měli tam vynikající zmrzlinu.)
Na Rabí se většina lidí odebrala na prohlídku do věže, jenom nám Méďům (bez Chipa) se jaksi nechtělo. Tak jsme hlídaly batohy, ležely ve stínu, obědvaly a čekaly. Poté, co se holky vrátily z prohlídky, jsme se ještě vydaly koupit Lucce dárek k narozeninám. A pak už hurá na nádraží a do tábora.
Hurá do tábora… Hm, to se lehko řekne, jenže když se vám porouchá vlak tak už to tak jednoduché není. Nezbývalo nám nic jiného, než počkat na nádraží, než nám přistaví vlak nový. Tak se naštěstí stalo po chvilce a mohly jsme vyrazit do tábora.
Když se blížila zastávka Závišín, kde jsme měly vystupovat tak bylo hlášeno, že máme zmáčknout znamení. Jenže my jsme si už předtím řekly řidiči, že tam potřebujeme vystoupit a on nám řekl, že tam zastaví. Tudíž jsme tlačítko nezmáčkly. A najednou Kája řekla: "Hele, Závišín!" Ale to už milá zastávka mizela kdesi za námi. Následoval výbuch smíchu.
Vystoupily jsme na další zastávce. Skřítek psala Lentilce toto: V Závišíně na nás čekal Střelec a tak jsme z bezpečnostních důvodů jely o zastávku dál. Máme to riskovat a vracet se nebo přečkat další noc v džungli? Lenťa Skřítkovi samozřejmě obratem volala zpátky ("Jakej Střelec? Jakej Střelec?") a posléze nám nakázala jít do tábora. Tak jsme tedy (velice neochotně) vyrazily směr tábor.
Nakonec nebyla cesta do tábora o zas tak moc delší. Cestou jsme ještě zvládly natrhat Lucce kytku a okolo svačiny jsme v dešti dorazily do tábora.
Štěně
Štěně 4. 7. 2011
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |