Puťák Medvíďat (Nížkov)
(Datum je přibližný odhad)
Jedno ničím nevynikající ráno se před ranní prohlídkou místo obvyklého zapískala Dálava. Všechny jsme samozřejmě koukaly jak blázni.
Vedoucí stála před vůdcákem a řekla: "Výjimečně přišla pošta ráno." V ruce držela tři naprosto stejné bílé obálky. Z několika úst uniklo to osudové slovo: "Puťák."
Ze začátku to tak vypadalo. Družiny se shlukly kolem svých obálek. Uvnitř byla část z knížky, podle který jsme měly etapovou hru, kecy a na konci klasicky: "Do třiceti minut opusťte tábor, vlak vám jede v tolik a tolik."
Nastala klasická rutina. Co největší rychlostí zastrčit spacák, srolovat, po případně vyfouknout a složit karimatku, což se musí alespoň třikrát opakovat, než se člověku karimatka vejde do obalu. Honem doběhnout pro ešus, natočit si flašku pití a vybrat si ten nejskladnější díl stanu. Zarážející skutečností bylo, že jsme na cestu dostaly balíčky, což dříve nebývalo (alespoň si to nepamatuju) a čas odjezdu. Většinou se totiž odjíždí až večer.
Během balení nám Chip řekla, že si máme dát nahoru plavky, ručník a doklady, že se po cestě stavíme někde vykoupat. To jsme uvítaly s radostí.
Jenže pak nastalo ono překvapení - Už jsme chtěly vyrazit, když nás svolali. A hádejte, co nám řekli! "Jsme rádi, že jste si zvládly tak rychle zabalit, teď si nic nevybalujte, vemte si malý batůžky, do nich dejte svačiny, plavky a peníze, jedeme do aquaparku!" Propukl jásot. Já sama jsem si celou cestou do stanu jako blázen radostně opakovala: "Neni puťák, neni puťák..tralala."
V aquaparku jsme se řádně vyblbly, já jsem chytala světlušky, hrály jsme na babu. Posléze jsme byly dost unavené, cestou zpátky jsme v autobuse usínaly.
Na autobusovym nádraží, kam jsme dojely, jsme byly nuceny čekat na Kšandy, která měla přijet. Povídáme si, vyvstane obava, jestli nám ty batohy nepřivezou. Zoubek tuto obavu zarazila slovy, že by to neudělali. Jéénže - po chvíli jsme zaregistrovaly bílou dodávku, kterou známe z naší louky! Otevřely se dveře na straně a co tam nevidíme- Naše batohy!
Všechny jsme si je teda nasadily a jako první jsme se vydaly k Penny nakoupit. Nás - Medvíďat bylo sedm. Čtyři z nás se vydaly nakupovat a já, Růža a Máťa jsme venku hlídaly batohy. Samozřejmě jsme si při tom pěkně stěžovaly na vedení, zvláště já. Říkanku, kterou jsme přitom vymyslely, sem radši dávat nebudu, protože odkaz na tenhle článek budu dávat na FB a tam mam vedení v přátelích a nechci, aby mi utrhlo hlavu.
Po delší době jsme vyrazily, zatím všechny skautky pohromadě. Šly jsme a šly. Párkrát jsme se ptaly na cestu, ale jinak to šlo celkem bez problémů (Nepočítám bolavý nohy!!)
K večeru jsme došly k místu, kde jsme se měly setkat s autem, který mělo Chipovi a Skřítkovi přivézt batohy, jelikož jim je předtím zapomněly vzít a předat další instrukce.
Já jsem šla někde uprostřed a slyším, jak holky přede mnou volaj: "Kšandy!" Rozběhly se. Já taky, jelikož jsem myslela, že nám JENOM vezou ty věci. Pak jsem se rozhlídla a co to? Kšanda měla na sobě takovou tu reflexní vestičku, kterou narvala Bunny do ruky. Okolo byla nasimulovaaná autonehoda. Všichni se samo vrhli do práce a já tuhle část radši přeskočím.
Nějakej Moravák nám potom povídal o první pomoci. Pak nám předali instrukce a my jsme se šly utábořit dál do lesa, pořád jsme byly všechny skautky dohromady.
Další den jsme se šly podívat na nějakej hrad, kde byl, ani jak se jmenoval vám už nepovím . K němu jsme dorazily někdy k polednímu, úplně mrtvý z vedra, který panovalo. Po obědě se každá družinka vydala svojí cestou.
My - Medvíďata jsme se večer utábořily v lese, z každý strany ve vzdálenosti 10 metrů cesta, ale na to jsme kašlaly. Věc, na kterou jsme nakašlaly bylo hafo komárů, které jsme, jak se sluší a patří, zabíjely. K večeři jsme si udělaly polívku (chleba k ní jsme z toho krajíce doslova trhaly) a fazole z konzervy, který jsme se ani nenamáhaly ohřívat.
Když už jsme chtěly jít spát, Chipovi došla s hodinovym zpožděnim (nebyl signál) SMSka, že nám vezou Yvču. Pár holek jim šlo naproti.
Ráno jsme vyrazily dál. Předchozí den holky Yvču nenašly, jelikož nenašly žlutou turistickou značku. Teď ráno jsme šly stejnou cestou, jako holky předchozí večer. Po chvíli jsme došly na rozcestí a - problém - Kde je žlutá???
Někdo se šel podívat na všechny cesty, ale po žlutý jako by se slehla zem. Co nám zbývalo? Kašlem na tu část etapovky, jdeme do Slanýho (myslím) na nádraží a jedem domů.
Na nádraží jsme došly bez problémů, nebyla to ani moc dlouhá cesta. Tam jsme se svalily do stínu a radovaly se, že sedíme. Chvíli nás tam otravovali nějaký kluci z turisťáku a divili se nám, jak dokážeme nachodit takovou vzdálenost s těma obr báglama (sami měli takový ty mini batůžky!)
Na vlak jsme čekaly tři hodiny. Chip nám z peněz na jídlo koupila každý párek v rohlíku, na kterej jsme si naplácaly kečup, kterej nám zbyl.
Nastoupily jsme do vlaku. O zastávku dál koukáme - přistoupily Vlaštovky! A o ještě jednu zastávku dál se dovnitř nahrnuly Lišky. A už jsme si navzájem sdělovaly zážitky.
Když jsme docházely ten kousek k táboru, viděly jsme na stromě žlutou. A Bžunda říkala: "Hele žlutá! Tu už jsme dlouho neviděly, viď, Chipe!"
Štěně
Štěně 9. 7. 2010
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |