Jarní výprava
Jako obvykle jsme se sešly na Kobylisích u fontánky. Sešlo se nás velmi málo. Hodně z nás asi odradilo špatné počasí, ale skaut je přece nepromokavý, ne? Metrem jsme dorazily na hlavní nádraží. Tam jsme utvořili skupinku, která však neunikla pozornosti jedné fotografce z Nového Prostoru, která zatoužila si nás vyfotit. Fotila se s námi ještě nějaká prodavačka NP. Proto jsme hodně vypjaly hrudě s našimi slibovými odznaky a naladili americký úsměv, neboť v časopise musíme přece vypadat alespoň trochu k světu. Potom jsme společně sledovaly tabuli s odjezdy a napjatě čekaly, až se objeví nástupiště, na které máme jít. Když po chvíli vlak přijel, k naší smůle jsme samozřejmě musely ve vlaku ještě dlouho čekat, než se konečně ROZJEL. Kvůli jakýmsi železničním složitostem jsme měli přestupovat v Makovicích. Dojeli jsme tam a připravili se k výstupu a průvodčí nám řekl, že zde máme zůstat, a tak jsme sundaly batohy ze zad a vyndaly si jídlo. Světlušky se jídlem natolik rozjařily, že začaly vyprávět vtipy. Celý vagón napjatě naslouchal pointě, která však občas nenastala. Po úspěšném přestupu v Bakově, následovaném nástupu do jiného vlaku a výstupu v Bělé pod Bezdězem, kam jsme přijely asi o hodinu později, než byl plánovaný příjezd, jsme se vydaly na cestu do naší ubytovny – skautské klubovny místních skautů. Cesta byla popsána poněkud rychle a stručně Lucce do telefonu, a tak jsme pouze doufaly, že jdeme správně. Naštěstí nás náš instinkt nezklamal a dorazily jsme na místo. Tam nás čekal nějaký pán, který nám měl ukázat, jak a kde budeme bydlet. Když jsme mu zdvořile řekly „Dobrý den“, zeptal se nás, jestli to je nový skautský pozdrav - jak jsme asi mohly vědět, že je také skautem. Po zhlédnutí záchodů jsme vyndaly z mrazáku deky, rozložily je po podlaze, přichystaly si věci ke spánku, navečeřely se, vyčistily zuby a ve čtvrt na jedenáct už bylo zhasnuto a někteří se snažily usnout. Veverky (U.F.O., Kačírek, Alpi) nám to dovolili až po chvíli …
Ráno nás vzbudila Lucka svým voláním, že už je ráno, že je 7:00 hodiny a za tři čtvrtě hodiny odcházíme. Někteří rychleji, někteří pomaleji tedy vstaly – nasnídaly se, vyčistily si zuby a chvíli po určeném termínu odchodu odešly. Natáhly jsme nohy, takže jsme si naštěstí nezahrály Podkolenčinu oblíbenou hru (Dohoň vláček …), nastoupily jsme do krásného nového vagónu, který nás vezl přes vesnice Bezděz, Okna, … až do Doks, kde jsme vystoupily a vydaly se na cestu. Veverky (Alpi, Kačírek, U.F.O.) se okamžitě daly do zpěvu, aby nám cesta lépe uběhla. Z nádraží jsme vyrazily po červené Máchovou cestou směr Bezděz. Na Bezděz jsme dorazily asi kolem 12:00 a okamžitě vyrazily na prohlídku. Sympatická průvodkyně nám vykládala o tom, jak tam byl vězněn Václav II. A že tento hrad byl vystavěn ve 13. století (pozdně románský, raně gotický sloh). Bohužel jsme jí občas rozuměly každé třetí slovo, protože děsně mlela. Po prohlídce jsme se naobědvali. Mezitím se spustil déšť, a tak jsme vylezli na věž, ke které se vázala pověra, že kdo bude počítat schody, spočítá je správně a bude při tom myslet na své přání, to přání se mu splní. Těch schodů bylo 162. Za stálého vyzpěvování Veverek a za stále se zesilujícího deště jsme vyšly dál po modré k železniční stanici Bezděz. Tam jsme pokračovaly po zelené k Valdštejnsku, kde dal Fridrich z Valdštejna postavit k založení 149. setniny 2 slohy granátníků, kteří to tam střeží. Do Bělé jsme dorazily asi kolem páté, vymotaly se z města do našeho ubytování a tam asi hodinu odpočívaly. Kolem šesté jsme tepelně upravily potraviny (většinou těstoviny), aby se daly používat takovým způsobem, aby to neuškodilo našim žaludkům. Potom odpočinek pokračoval. Někteří spaly, někteří se učily, jiní hrály velmi tiše kartičky. Po zbytek večera byly na programu kartičky a také ještě plácaná. Spánek byl zahájen až o té době, kdy Veverky a světlušky přestaly mlít svým věčně promazaným pantem.
Ráno, protože jsme nepospíchaly nikam na vlak, mohli jsme spát „až do“ 8:00, bohužel však světlušky začaly mluvit již v půl sedmé, spaly jsme o něco méně. Po snídani a zabalení jsme měly prezentace svých vlastních batohů, kde jsme hodnotily, který batoh je dobře zabalen, jeho kvalitu, popruhy, bederáky, stahovací popruhy, barvu, které se hodí do přírody … Až na pár výjimek to dopadlo celkem dobře. Potom jsme vyšly na krátkou procházku přes město k Máchovu pomníku, kde jsme si pověděly pár údajů o Máchovi, jako třeba, že napsal Máj …, že umřel ve 26 letech a že byl pohřben v Litoměřicích a později ho převezli do Prahy na Slavín. Před jeho pomníkem s bustou jsme si zahrály Arabskou honičku, Trojnožku, Mrazíka a na Kočku a myš. Před odchodem jsme snědly čokoládu, která měla celých 25 g zdarma a soutěž o 5 000 000. Po příchodu „domů“, jak prohlásila Kačka, jsme si uvařily (někteří namazali) dobrý oběd, někteří (Pomi) si ještě trochu zdřímly. Potom jsme uklidily a přišla kontrola z místního střediska. Musely jsme jim ještě vyhotovit podpis od jejich návštěvní knihy a vyšly jsme. Na nádraží nám paní pokladní řekla, že odtud na Masarykovo nádraží nic nejede a vystavila nám jízdenku. Lucka ji však nakonec přesvědčila, že na Masarykovo nádraží skutečně něco jede z Nymburku, kde chceme na tento vlak nastoupit. ZA chvíli přijel vlak a my nastoupily. Ve vlaku jsme Kačce vyplňovaly kartičky a dostávaly za to účastenky. Světlušky mezitím vydávaly zvuky, jako když letí odjištěný granát. Naštěstí bez dalších nepředvídaných událostí jsme všechny v pořádku dorazily do Prahy.
Verča
Štěně 8. 4. 2005
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |